Tichá žena

18. 02. 2012, 19:08

Politicky i esteticky nekorektní výstava, pojednávající o ženě jako objektu ve fotografii 70. a 80. let na zdánlivě disparátních příkladech oficiálního umění i tehdejších outsiderů, chce ukázat, do jaké míry byl fotoaparát nástrojem uctívání ženského půvabu či zotročující zbraní. Vzniká tak subjektivní kurátorská konstrukce o tehdejších genderových kánonech, ale i o době vlastního zrození a jejím sex-appealu, o nostalgii a mizející touze.

Výstava Tichá žena je jakýmsi kurátorským experimentem nahrazujícím původně požadovanou výstavu fotografií Miroslava Tichého, která se shodou okolností nakonec koná jen o pár ulic dále. Vznikl tím svobodný prostor ke zkoumání ojedinělého času a stylu, který zachycuje ženu jako estetický objekt na pozadí politického bezčasí 70. a 80. let. Výstava se tak snaží prozkoumat oklikou a v obecnější míře dobovou estetiku pohledu na ženu, v oné smyslné a přitom odtažité mužské posedlosti, která pojímá ženu jako objekt, jako ladný a přitom nepochopitelný živočišný druh, jako nezemskou bytost, kterou lze zachytit jen vizuálně. Choreografií výstavy je tedy uctivé i hravé kroužení nejen kolem bližších i vzdálenějších paralel Tichého díla, ale kolem uměleckého tématu ženy obecně. Nezbývá než se při pohledu na výsledný tvar jednoduše zeptat: je vlastně Tichého přístup tak výjimečně ojedinělý? Nebo je jen zcela nečekaným, ale poměrně logickým zkratovým spojením dobové melancholické tajnosnubné erotiky a romantického kánonu ženy jako výsostného a nedostupného objektu umělcova zájmu?

Zatímco v dalších výtvarných žánrech se téma ženské krásy v průběhu modernismu postupně vyprazdňovalo, ve fotografii zažívalo v 70. a 80. letech zlaté časy, násobené v našich krajích masovou popularitou amatérské fotografie. V tehdejším komunistickém Československu, naprosto nepoznamenaném feministickou teorií, ale zato ovlivněném nucenou rovnoprávností žen, se tak romantizující fotografický pohled stal nejen poslem nového kánonu ženství, ale v prostředí sešněrovaném cenzurou také jednou z mála možností relativně beztrestného zveřejnění nahého těla. Několik generací českých mužů tak bylo zasvěceno do problematiky ženské nahoty skrze Kuščynského a Stibora, místo explicitní pornografie se potkávali s estetizovanou verzí eroticky nabitého umění.

Otázka po žánru „fotografie ženy“ oné doby samozřejmě počítá s tím, že estetické modely jsou otázkou zvyku, dobového kánonu a jeho přijetí či odmítnutí. Z hlediska dnešních třicátníků je to ovšem i čistě osobní věc zpětného tázání dětského libida po vlastních vizuálních kořenech, po prazákladech dospívání v éře erotického šerosvitu a teskné svůdnosti oněch dnes již historických kánonů. Nestojí tedy před námi nakonec překvapivý objev nové, normalizační secese?

Pavel Vančát

Vernisáž výstavy: 21.2.2012 od 18 hodin
Výstava potrvá: Do 16.3.2012
Fotograf gallery, Školská 28, Praha 1
Otevírací doba: Út - Pá od 12 - 18 hodin
www.fotografgallery.cz