FotoLandArt podruhé

06. 05. 2011, 12:26

Toto povídání volně navazuje na článek Světelné instalace v krajině Aneb Fotolandart, který vyšel v Československé fotografii č. 4/2011. Byl o tom, jak s Ivanem Bumbou z fotoklubu Černá slunečnice přistupujeme k fotografování krajiny, kterou přetváříme pomocí světel a dlouhých expozic k obrazu svému. Nejde nám o její věrné zobrazení. Naopak. Snažíme se nahlédnout pod povrch obyčejných věcí a okouzleni novou realitou vždy znovu a znovu prožíváme plni napjetí zrod nového obrazu.

Dovolte mi navázat na zmiňovaný článek a představit dvě nové fotografie z poslední doby. Na rozdíl od předešlých, tyto snímky vznikly na rozdílných místech, kdy jsme s přicházejícím večerem tentokrát fotografovali každý sám.

Kaplička u Jindrovy skály (Michal Hejna)
Před čtrnácti dny jsem se toulal po Krkonoších a hledal nové záběry. Bylo poledne a sluníčko svítilo jako o závod. Ideální počasí pro infračervenou fotografii. Jaké bylo mé překvapení, když jsem nedaleko Jindrovy skály na okraji Benecka objevil nádhernou kapličku! Okamžitě jsem se rozhodl navštívit toto magické místo ještě jednou v podvečer a v okolí kapličky rozehrát další představení FotoLandArtu.

Večer byl však studený. Litoval jsem, že doma při balení zůstala bunda. Vítr pronikal mikinou a já se třásl zimou. Ale jen do té chvíle než jsem začal s přípravami. Trpělivé čekání na okamžik mezi dnem a nocí, kdy průběžně měřená expozice ukázala půl hodiny při zvolené pracovní cloně 8. Od tohoto momentu jsem pracoval rychle. Pořádně ukotvit stativ a v hledáčku doladit kompozici. Poučen předchozími nezdary jsem věděl, že jak se smráká a světla ubývá, doba nutná pro vykreslení scény na čipu bude delší. Pomocí kabelové spouště jsem začal exponovat.

Postupně jsem nasvětloval jednotlivá místa scény. Zpaměti - podle předem vysněného obrazu v mé mysli. Nejdříve azurovou barvou temnou čedičovou dlažbu před kapličkou, potom červeným světlem dveře, kamennou podezdívku a obě okna. Nakonec ještě obyčejným světlem baterky okraj střechy a věžičku s křížem. Když jsem skončil, pohledem na hodinky jsem zjistil, že mi celé svícení trvalo čtyřicet minut. Ještě zbyl čas na doutníček po dobře vykonané práci a po padesáti minutách jsem zavřel závěrku fotoaparátu.

Zbývala necelá hodinka, až aparát odšumí snímek a já uvidím výsledek na displeji. To už jsem ujížděl noční krajinou zpátky do penzionu a ukryt v batohu můj 5DII stále počítal a počítal obrazová data...

Višeň (Ivan Bumba)
O vzniku této fotografie nechám s jeho laskavým svolením promluvit přímo Ivana:

„Prezentovaný snímek souvisí s mými prvními fotografickými pokusy s dvouokým šachtovým fotoaparátem Ljubitěl na chalupě v jižních Čechách někdy v polovině osmdesátých let minulého století (tedy zní to skoro jako vzpomínky zasloužilého pamětníka, kdy jsem se toulal po rozlehlých loukách a vždy mne v létě o končících prázdninách lákal starý sad s dozrávajícími višněmi, které již nikdo netrhal, protože strom byl zplanělý a málokdo si počkal na správný čas, kdy šťáva uvnitř plodů medově zesládla a spolu s trpkou slupkou vytvořila neopakovatelnou hořkosladkou opojnou chuť.

Po více než dvaceti letech jsem se náhodou do sadu zatoulal s mým novým fotoaparátem. Višeň již z většiny uschla, naklonila se ke straně a čeká ji neodvratný zánik. Jen uprostřed ze starého kmene ještě raší pár větviček, které možná nyní rozkvetou. Přemýšlel jsem, jak ztvárním oněch dvacet let, co jsem své oblíbené místo nenavštívil. Zvolil jsem metodu FotoLandArt (článek o něm vyšel v aktuálním dubnovém čísle časopisu Československá fotografie a nyní spolu s kamarádem Michalem Hejnou tuto technologii dále cizelujeme).

V podvečer jsem se vypravil na místo s úmyslem patřičně upravit zaneřáděné okolí umírajícího stromu. Z letitých překryvů staré trávy jsem postupně vytahal snad polovinu plastových dílů na jakési auto: mezi nimi i celý nárazník, přední sedačky a úplně vespod jako neblahý, ale typický artefakt naší doby ležela těžká autobaterie. Slunko již zašlo za obzor a krajina se začala potápět do tmy oněch dvaceti let, co jsem sad nenavštívil. Silueta větvemi se opírajícího stromu se temně rýsovala proti tmavnoucí obloze.

Počkal jsem, až vítr vyčistí nebe od zbytků večerních oblaků a baterkou začal malovat barvou mladých višní kmen a větve stromu. Mezitím hvězdy začaly s pomocí neúprosně ubíhajícího času zanechávat světelné stopy na čipu a procesor v útrobách fotoaparátu vysčítával výslednou časosběrnou konzervu – esenci, krátkou výseč uplynulých let. Příští týden se vracím na místo a netrpělivě čekám na květy budoucích višní, zárodek neopakovatelné chuti kdysi končícího dětství a nyní (snad) úspěšně začínající digitální éry mého fotografování...“

S Ivanem máme spoustu dalších nápadů a velké plány, jak s tímto tématem do budoucna naložit. Kdybych však něco prozradil, nebylo by to žádné překvapení. Tak snad někdy příště...

Poznámka pod čarou: tento příspěvek píšu lehce v agónii, protože mi dnes ráno laskavá paní doktorka vytrhla potvoru zub, který mě ničil a deptal skoro celý týden. Takže číslo dnešního dne je 31.

Autor: Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript www.michalhejna.cz